Pojďme stavět budovy pro lidi, svět nepotřebuje další památníky
 

Společné začátky, klíčové momenty a hrdost na výsledek

Jak se to stalo, že tu dnes společně sedíme? Kde vy dva jste se vlastně potkali?

Martin: Arridere vzniklo v rámci skupiny Cimex v roce 2015, ale my dva jsme poznali někdy kolem roku 2012. David v rámci skupiny Cimex pracoval na právním později marketingovém oddělení, já na nákupu. Po vzniku Arridere byl David vzhledem k tehdejším majetkovým strukturám jeho druhým jednatelem. No a letos je to desátý rok, kdy je firma na trhu. Loni v lednu David podepsal jeden z nejdůležitějších milníků, a to byl právě prodej firmy do našich rukou. 

Jak jste vlastně, Davide, vnímal prodej firmy? Co se vám vybaví, když se dnes řekne Arridere?

David: Mám z toho radost. Ke všem firmám v rámci skupiny jsme vždy přistupovali tak, že by měly být schopné si získávat zakázky i mimo skupinu a být svébytné. Což se někde povedlo a jinde ne. Zde se podařilo vybudovat firmu, která to zvládla. Jsem na to hrdý, i když vlastně tu práci odvedl Martin. My jsme mu dali příležitost a on to skvěle uchopil. Teď je z Arridere samostatná sebevědomá firma a mně vždycky udělá radost, když se někde objeví. Například v rámci Expertního boardu, kde se bavíme s ostatními členy, co aktuálně řešíme. U nás je to teď úklid. A v rámci dialogu mi hned doporučují Arridere. S úsměvem odpovídám, že spolupracujeme. A to jsou takové ty momenty, kdy jsem na firmu fakt hrdý.

Martin: V rámci Cimexu jsme dostali šanci, portfolio a příležitost se všechno naučit. A pak jsme taky dostali zdravou vojnu! Byli jsme vystrčení na mráz s tím, že buď přežijeme nebo ne. Hodně nás to zocelilo a mentálně posunulo. Museli jsme se naučit říkat „zákazník“ ne „dům“.  Skupinové portfolio se zmenšovalo, postupně nám bylo odebíráno až do momentu, kdy jsme se stali svébytní. Skupina Cimex je investiční, stali jsme se tak přirozeně jednou z komodit, kterou bylo možné zobchodovat. Nakonec jsme dostali i příležitost jít vlastní cestou. 

David: A to je to, z čeho mám radost a na co jsem hrdý. Že byl prodej spojený s konkrétním člověkem, kterého znám a který to celé vybudoval a byl ochotný jít i do té obrovské nejistoty. Líbí se mi také, když vidím, že lidé, kteří u nás v Cimexu vyrostli, nezapomínají, kde mají kořeny a vzpomínají i mluví o tom s respektem. 

Takže příběh se šťastný koncem na jedné straně a zároveň nový začátek. Jak jste to vnímal vy, Martine?

Martin: Podepisuji vše, co řekl David.  V paměti mám dva rozhodující okamžiky. První byl, když ke mně přišel můj tehdejší šéf a řekl mi: „Martine, buď postavíš facilitku, nebo přijde někdo jiný a udělá to za tebe.“ A druhý byl, když přišel a řekl: „Martine, pokusíme se tě prodat.“  A já hned věděl, že jdu shánět investiční partnery. Ve skupině jsem zažil dva nedokončené prodeje a věděl jsem, že už to potřetí u lidí ani u zákazníků neustojím. Věděl jsem, že potřebujeme příběh s pozitivním koncem. To rozhodnutí mi tehdy trvalo asi 15 vteřin a pak už nebylo cesty zpět.  Nakonec jsme do toho šli i s kolegou Honzou Ficalem. Dnes je v širší akcionářské struktuře celý management. Na jejich zapojení, kultuře a atmosféře je to znát. To je to, co nás teď baví. Máme dvě hesla. Musí nás to bavit a nesmíme se z toho složit. (pozn. Martin, to řekl trochu jinak).

Náš provoz je specifický, bezbariérovost není standard ani v obecné rovině 

Jak je to dnes, kdy tady všichni společně sedíme v Centru Paraple? Jak váš příběh pokračuje? Co dnes mají společného Arridere a Centrum Paraple? 

David: Začal bych tím, jak Arridere do Paraplete přišlo. V začátcích jsem poprosil Martina o pomoc, protože provozu budovy jsem do hloubky nerozuměl. Když jsem začal rozkrývat, co všechno to obnáší, pochopil jsem, že se bez ní neobejdeme. Operativní údržbu pro denní provoz máme svoji. Ale v celkovém řízení provozu, bezpečnosti, technologií budovy jsme potřebovali partnera. To byl náš první kontakt.

Martin: Na začátku jsme využili synergii v rámci skupiny. Aktuálně zde řešíme hlavně bezpečnost, kde ten rozsah spolupráce dramaticky roste. Zajištujeme také revize, instalovali jsme kamery. Společně se teď zaměřujeme hlavně na prevenci a bezpečnost.

Jirka: První oblast, kterou jsme společně řešili, byly revize. Když jsem tu začal pracovat jako provozní, neexistovaly podklady, bývalý dodavatel ukončil činnost. V ten moment nám Arridere pomohlo. Jsme zdravotnické zařízení, takže potřebujeme speciální revize a potvrzení. Později jsme se vrhli na BOZP a PO, které jsme potřebovali posunout. Je to obsáhlá a specializovaná agenda. Spolupráce s odborníky nám vytrhla trn z paty.

David: Náš provoz je takový oříšek. Potkává se tu sociální a zdravotní služba, máme kavárnu, autoprovoz, dílnu, lidé jsou u nás ubytovaní. Několik segmentů dohromady. A proto jsme rádi, že na té cestě k profesionalizaci máme takhle zkušeného a silného partnera. V určité fázi jsme některé věci neřešili, protože na to nebyly zdroje. Ani lidské ani finanční. Ale my jsme si řekli, že chceme mít všechny tyto věci v pořádku, aby u nás byli lidé v bezpečném prostředí a také proškolení. 

Davide, když se na chvilku zastavím v obecné rovině z pohledu Facility versus bezbariérový přístup. Jak to vnímáte pohledem vás a vašich klientů. Je to dnes už standard? Přetrvávají nějaké bariéry a případně jaké to jsou?

David: Standardem bezbariérovost stále není. Často se spíše hledají důvody, proč to nejde. Moderní budovy jsou na tom sice lépe, ale ani tam to není vždy ideální. Velkou roli v tom hraje i legislativa. V jádru jde ale hlavně o přístup. Jestli jsme skutečně inkluzivní a otevření už od začátku, nebo jen reagujeme, až když nastane potřeba. Dnes není problém si udělat základní rešerši, Google je dostupný každému. Lidé na vozíku si proto přirozeně vybírají prostory, kde ty bariéry nejsou. Často ale slýcháme od partnerů: „Kdyby k nám přišli studenti s hendikepem, přizpůsobíme se.“ Jenže tak to nefunguje. Ti studenti se často ani nepřihlásí, protože nevidí, že by pro ně prostředí bylo připravené. A stejné je to i v pracovním prostředí. 

Svět má i jiné problémy, otevřenost musí být vzájemná, soustředíme se hlavně na budoucnost

Davide, vy se v oblasti edukace a popularizace tohoto tématu hodně věnujete, kdybyste mohl čarovat a dostat do povědomí veřejnosti klíčová témata za tuhle oblast, co by to bylo?

David: Jsem v tom ponořený, protože to žiju a je to náš byznys. Ale uvědomuji si, že těch témat a problémů má svět mnohem víc a i závažnějších. A taky každý z nás potřebujeme nějak žít i ty svoje vlastní životy. Beru to tak, že ty věci, které jsme popsali, tak prostě jsou. Kdybych mohl čarovat, přál bych si, aby se neválčilo. To mě ve vztahu k celému lidstvu trápí asi mnohem víc. Přál bych si, abychom lidé k sobě našli cestu. Z pohledu lidí s hendikepem bych si přál větší otevřenost a kdyby zmizela ta nenávist k jinakosti. Ale asi mě to zase víc trápí, když vidím agresivitu k lidem z jiných krajin, rasismus a tak. Vůči lidem s hendikepem se ostatní tolik nevymezují. Větší přístupnost a tolerance by byla skvělá a to oboustranně. I lidé s hendikepem mohou být uzavření a naštvaní, mít problém zase pochopit tu druhou stranu. Že za tím nemusí být zlý záměr, ale třeba jenom nevědomost. Protože to sami nezažili a nikdo jim to nevysvětlil. Věřím, že cesta je v otevřeném dialogu.

A co společná budoucnost? Jaká jsou aktuální témata, která řešíte. Jaké máte dál cíle a s čím může Arridere pomoci?

 
David: Zásadní je pro nás udržitelnost, abychom byli schopni dál fungovat. Lidé s poraněním míchy najednou nezačnou chodit, naše služby potřebují.  Vývoj sice postupuje, ale tak rychlé to zase nebude. Takže my se potřebujeme posouvat, abychom se třeba k našim klientům dostali dříve. Druhá věc, kterou intenzivně řešíme, je financování. Abychom nebyli tolik závislí na darech. Hledáme příležitosti, jak monetizovat to, co děláme. Například ve vzdělávání. Nejzásadnější otázka, která se týká i naší vzájemné spolupráce, zní, kde to budeme dělat. Ve stávajícím provozu jsme na maximu a na hranách normy. Řešíme rozhodnutí, jak to bude do budoucna. Přistavíme? Zrekonstruujeme?  Tomuto tématu se intenzivně už několik let věnuje kolega Jirka.